Budeme mít další Nobelovu cenu? „Vědci odcházejí za lepším“

Eva Zažímalová zároveň říká, že pokud by stát byl ochoten dávat na vědu a výzkum víc peněz, byly by výsledky mnohem lepší a Česko by možná mohlo pomýšlet i na Nobelovu cenu.

„Ta zákonitost je tam jasná. Čím víc peněz investujete do vědy, tak tím lepší výsledky máme.“ V situaci, kdy špičkovým vědcům dokáží nabídnout světová pracoviště mnohem lepší podmínky, podle ní česká věda o řadu mozků přichází.

Kde máme našlápnuto na světový úspěch, proč se jí během osmi let ve funkci nepodařilo žádnou ze tří vlád přesvědčit o nutnosti výrazného navýšení peněz na vědu a co vzkazuje svému nástupci, fyzikovi Radomíru Pánkovi, který v čele Akademie věd usedne koncem března?

Rozhovor s Evou Zažímalovou si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. 

Paní profesorko, váš osmiletý mandát v čele Akademie věd se za pár týdnů naplní. Jaké ve vás převládají emoce?

Už se na to delší dobu připravuji, máme zvoleného mého zástupce, teď čeká na jmenování panem prezidentem. Pokud jde o emoce, tak to pro mě bude po té časové a pracovní zátěži osmi let minulých velká změna, ale věřím, že se ještě najde způsob, jak bych mohla být užitečná.

Loni na jaře jste řekla: „Ve svém postavení a věku se nemám šanci vrátit do aktivní vědy. Nastal čas, abych své znalosti mohla vracet zpátky.“ Kde a jak je teď budete vracet?

Předpokládám, že budu pořád ve spojení s Akademií věd. Nabídla jsem svému nástupci, že mu budu k ruce s věcmi, které budou potřeba. U nás na Akademii máme velmi dobrý zvyk, že vždycky nástupce nepomlouvá předchůdce a předchůdce se snaží hodně pomoci nástupci. Nemám důvod si myslet, že to teď bude jinak. Nabídla jsem své služby i některým státním orgánům, protože si myslím, že za osm let jsem nasbírala hodně zkušeností a znalostí, mám odborné kontakty přes všechny vědní oblasti. Takže bych ještě mohla být užitečná. Ale teď nechci říkat nic konkrétního, protože nic konkrétního napevno domluvené není.

Ta slova, která jsem připomněl v minulé otázce, jste pronesla loni na jaře, když jste jako nestranička oznamovala kandidaturu za ODS do Senátu na Praze 2. Na podzim ve volbách to ale nevyšlo, v prvním kole jste byla třetí. Co v budoucnosti třeba prezidentská volba?

To ne. Už jsem v takovém věku… Když by k tomu mělo dojít, tak budu ještě o něco starší. Za druhé si myslím, že náš pan prezident dělá svou práci dobře a bylo by dobře, kdyby pokračoval do dalšího období. K té prezidentské funkci musí mít člověk nějaké předpoklady a taky vhodné rodinné zázemí. A tím já si nejsem úplně jistá.

Jinými slovy – nenašla byste v rodině dostatečnou podporu?

Asi i našla, u dětí… Manžel je starší a není úplně zdravotně v pořádku, tak toho bych ani nemohla o nic takového žádat. Nechci o tom ani uvažovat.

Krása. Architekturu jsem chtěla studovat, ale za komunismu bych to dělat nemohla. Kvůli politickému postavení rodiny.

Vaši rodiče byli po roce 1968 komunisty šikanováni, že?

Oni byli nestraníci, ale oba se v té době svým způsobem angažovali. Můj tatínek odmítl souhlasit s invazí vojsk Varšavské smlouvy, tak byl zbaven veškerých vedoucích funkcí na jednom z ústavů Akademie věd. A to se samozřejmě propsalo do všech kádrových posudků. A tenkrát studovat architekturu, to bylo jen pro vyvolené.

Mimochodem, váš tatínek může za to, že jste šla studovat chemii. Je to tak?

Ano. Hrozně se mi líbila architektura, ale tu jsem nakonec rozumně vyřadila ze svých plánů. Líbila se mi ale i geologie a vulkanologie a tam zasáhl tatínek. Říkal: „Vulkanologie, v Československu? Copak tady máme sopky?“ Tak trochu máme, ale to nevěděl. Já tenkrát taky úplně ne. On byl chemik, a tak mě k té chemii velice cíleně vedl. Nakonec jsem ji šla studovat, sice bez nějakého zvláštního nadšení, ale poctivě, takže jsem měla červený diplom. Pak jsem šla dělat aspiranturu a i kvůli těm politickým důvodům jsem ji nemohla dělat ve svém oboru, což byla biochemie. Ale mohla jsem se přihlásit do oboru biologie, tam jsem vyhrála konkurz a až během postgraduálního studia mě to začalo hrozně bavit.

Další otázka - Řád čestné legie?

Mám tu čest být rytířkou Řádu čestné legie. Dostala jsem to na návrh předcházejícího pana velvyslance Francouzské republiky, velmi si toho vážím.

Antonín Holý?

Obdivuhodná postava naší vědy, skvělý chemik, syntetik. Taky zvláštní člověk. On byl velmi osobitý, měl zvláštní způsob komunikace s kolegy. Jednou jsem mu byla představena, on dobře znal mého otce. A pan profesor Holý se na mě podíval, sjel mě odshora až dolů - byl výrazně menší než já – a pak se zamračil a říkal: „Jo, fenotyp odpovídá.“ A odešel. (Fenotyp je pozorovatelný vzhled či vlastnost jedince, které jsou výsledkem jeho dědičných vloh genotypu, pozn. red.)

Jednou jste o něm řekla, že to je takový „nobelovský typ“.

Určitě je to jeden z lidí, kteří měli dostat Nobelovu cenu. A za tím si stojím. Léky, ke kterým dal popud, ohromným způsobem změnily život milionům lidí.

Léky proti HIV a žloutence…

Hlavně proti hepatitidě typu B. Ono se to moc neví, ale hepatitida B je ekonomicky i zdravotně větší problém než AIDS.

Další otázka – koně?

To je další moje velká láska - kočky a koně. Dlouho jsem jezdila na koni, měla jsem i cvičitelské zkoušky a na to jsem pyšná. Jsem z té generace, která sledovala filmy o Vinnetouovi, ty se mi hrozně líbily. Nejdřív taková ta romantika, která byla za tím, a pak jsem asi v šestnácti letech dostala příležitost začít jezdit, ale taky se o ta zvířata starat. Hrozně se mi to líbilo.

Mluvíte o tom v minulém čase. Proč?

Aktivně jsem přestala jezdit po narození syna, to bylo moje druhé dítě. A ono se dvěma malými dětmi dělat sport, který je strašně časově náročný, moc nejde. A když už bych pak zase bývala na to víc času měla, tak jsem na to neměla peníze – je to drahý sport. Vědečtí pracovníci v České republice opravdu nejsou dobře placení. A potom, když už bych byla bývala měla peníze třeba ve své současné funkci, tak na to zase čas nemám.

Tak možná až z té funkce odejdete…

Uvidíme.

Česká věda už jednu Nobelovu cenu ve vědě má – pro pana profesora Heyrovského (fyzikální chemik, objevitel polarografie, Nobelova cena z roku 1959, pozn. red.) a mluvili jsme o panu profesoru Holém, ale byli i další, třeba pan profesor Svoboda, který se také zabýval retroviry, také osoba nobelovského rozměru. Jistě by se našly i další z jiných vědních oborů. Ona ta Nobelova cena, to je taková modla. Absolutně nesnižuju její hodnotu, ale je to trošku politická záležitost. Funguje tam nějaký lobbismus a samozřejmě ty vědecky silné a bohaté země jsou v mnohem lepší pozici, protože na svá pracoviště natáhnou ty nejlepší z nejlepších z celého světa. My tady máme velmi slabou pozici. Ono to velmi úzce souvisí s tím, jak je věda v té které zemi financovaná. Vědečtí pracovníci jsou z podstaty lidé kosmopolitní. V momentě, kdy je ten člověk odborně opravdu dobrý, tak je o něj zájem po celém světě a on si může vybírat. A jde za těmi nejlepšími podmínkami, kde svoji práci může dělat nejlíp.

Takže ti nejlepší odchází i od nás?

To víte, že jo, i od nás.

I to tedy může být důvod, proč se nám Nobelova cena vyhýbá?

Ano.

Akademie věd sdružuje 52 výzkumných pracovišť – od přírodních věd přes humanitní až po technické disciplíny. Kde podle vás máme nejvíc našlápnuto ke světovému úspěchu?

Řekla bych, že jsou určité obory, určité směry v určitých disciplínách, kde naši lidi hrají opravdu prim v rámci celého světa. Jsou to některé obory ve fyzice, v chemii, v biologii, naprosto jednoznačně v dějinách umění… Možná i v některých oborech v ekonomii, to neumím úplně dobře posoudit. Když se podíváte jen na ty lidi, kteří dostali národní cenu Česká hlava, tak vidíte, že tam jsou opravdu zastoupené všechny obory.

Ono jich bylo víc. Jenom z té poslední doby bych jmenovala dva. Jeden byl z oboru, který je mi blízký, což je molekulární biologie. Kolegové z mikrobiologického ústavu a z biologického centra zjistili, že existuje nižší organismus, který dovede obejít takzvaný stop kodon při přepisu genetické informace. To je absolutní průlom do znalostí v genetice a může to mít hodně velké dosahy i pro medicínu, pro léčbu různých nemocí.

A druhá věc je velmi hezkou ukázkou multidisciplinární spolupráce - kolegů z našeho archeologického ústavu, ústavu jaderné fyziky a geofyzikálního ústavu. Archeologové na západní Ukrajině našli v určitých geologických vrstvách kamenné nástroje, které byly velmi staré. A kolegové v ústavu jaderné fyziky použili izotopové datování a zjistili, že ty kamenné nástroje, evidentně opracované nějakým člověčím druhem, spadají do doby mnohem starší, než se předpokládalo osídlení Evropy. A navíc jsou v místě, odkud se to osídlení nepředpokládalo. Je potřeba to z mnoha úhlů pohledu potvrdit, ale může to zásadním způsobem změnit pohled na osídlování Evropy a na historii Evropy.

Zmiňujete dva objevy z konkrétních oborů z poslední doby. Dá se říct, že podobných poznání udělají vědci čím dál víc? Je to rostoucí trend?

Ve výzkumu jsou to vždycky takové sinusovky. Není to tak, že by tam byl stabilní výkon. Rostoucí trend zákonitě pozorujete v letech, kde nejsou problémy s financováním, respektive s určitým zpožděním. Musíte to vždy vybádat, vyhodnotit, opublikovat, musí to projít nějakou oponenturou. Ta zákonitost je tam jasná. Čím víc peněz investujete do vědy, tak tím lepší výsledky máme. To platí obecně. Všechny výsledky máme evidované, do výročních zpráv vždy vybereme několik pěkných věcí a vždy máme z čeho vybírat.

Je tam ještě jeden aspekt, který si lidé většinou neuvědomují, a to ten, že v mnoha případech se stane, že význam nějakého objevu nebo zjištění se ukáže až po mnoha letech. To trošku komplikuje vyhodnocení. A kolikrát se taky stane, že po něčem, co vypadá jako naprostá senzace, za dva roky už pes neštěkne. Oba tyto extrémy existují. I z tohoto úhlu pohledu se dá hrozně špatně říct, že jedeme po exponenciále nahoru nebo dolů.

Řekla bych, že se má soudit podle ovoce, a kdybych měla soudit podle toho, kolik se kdy podařilo vyjednat, tak ty trendy jsou víceméně stejné.

Jakože hodně, nebo málo?

Jakože s bídou na to, abychom za to mohli rozumně pracovat. To platí úplně obecně. Udělali jsme si takovou bilanci od roku 2017, kdy jsem byla zvolena do prvního období, až do roku 2023, který můžeme vyhodnotit: rozpočet Akademie věd vzrostl vůči roku 2017 o něco víc než padesát procent. To je hodně, to je velké číslo. Jenomže za to stejné období kumulativní inflace byla těch padesát procent. Takže když to řeknu ošklivě, tak jsme v reálných cenách pořád na svém.

Takže to neklesá, ale ani nikam neroste…

Není tam dramatický nárůst, je to škoda. Ekonom i neekonom v jakékoliv zemi vám vždy řekne, že investice do vzdělání a vědy jsou ty nejjistější investice, které přináší největší profit. To je fakt, který byl x-krát dokázaný v různých zemích. Pro zemi našeho typu, která má relativně málo nerostných surovin a přírodních zdrojů, ale má pořád relativně vzdělané a kreativní obyvatelstvo, není jiná cesta k budoucí prosperitě, než mít pokročilou ekonomiku. A tu bez dobrého vzdělání a kvalitní vědy prostě nikdy mít nebudete. To je argument, který opakujeme pořád dokola. Všechny vlády na to kývou, říkají: „Skvělé, ano, je to pravda, věda je naše priorita.“ A my pak horko těžko obhajujeme každý milion.

Proč na ně vaše argumenty nefungují?

Oni mají spoustu jiné odpovědnosti. Snažím se na ty věci dívat objektivně, vidím, v jaké situaci rozhodují. Covidová pandemie, to byl obrovský zásek. Tam se vytvořil obrovský dluh, se kterým se současná vláda snaží popasovat. Šetří, kde se dá, a do toho přišla válka na Ukrajině. Další velké nároky na velké finanční prostředky.

Kolik peněz dostává Akademie věd ze státního rozpočtu?

Momentálně je to mezi sedmi a osmi miliardami. To je třetina našeho celkového rozpočtu. Druhou část si musí naši vědci vysoutěžit sami pomocí různých žádostí o granty, jak národní, tak mezinárodní. Poslední část rozpočtu generujeme ve spolupráci s průmyslem. To jsou peníze v řádu miliard ročně, ale nejsou stejně distribuované mezi ústavy. Dominantní roli hraje Ústav organické chemie a biochemie.

Patenty pana profesora Holého?

Už to nejsou jen tyto patenty, respektive licenční poplatky za jeho patenty, ale i nějaké následné věci. Látky, které vymysleli a které nemají s původními látkami pana profesora Holého nic společného. Ale už to nese peníze. Oni jsou v tomto velmi šikovní, ten ústav je výborný. To je dominantní část posledního dílu peněz ze spolupráce s průmyslem. Ale jsou i další ústavy - fyzikální ústav, můj mateřský ústav experimentální botaniky, mikrobiologický ústav a další -, které spolupracují s průmyslem a nese jim to peníze.

Když jste v roce 2017 nastoupila do funkce předsedkyně Akademie věd, řekla jste, že byste chtěla, aby Akademie dostávala sedmdesát procent ze státního rozpočtu a zbylých třicet procent bylo závislých na grantech. Takže to se vám vylobbovat nepodařilo?

Je to propastný rozdíl. Vždycky mi to všichni lidé z politické sféry odkývali… Někteří neznalí lidé si myslí, že my tolik toužíme mít více institucionálních peněz, protože jsme líní psát granty. Tak to vůbec není. Tam jde čistě o efektivitu využití prostředků. Když si vezmete, že ty granty píší ti nejlepší z nejlepších a že i oni mají třiceti, padesátiprocentní úspěšnost získání grantů… A když víte, jak dlouho ty granty píší a potom je musí administrovat, vykazovat. Tam je neuvěřitelné výkaznictví. Každá agentura má jiná pravidla. Jednou jsem si spočítala, kolik špičkový vědecký pracovník za třicet let své vědecké kariéry stráví jenom psaním a administrací grantů. Je to pět až šest let. To přece není efektivní systém.

Fyzik Radomír Pánek, který vás na konci března nahradí ve funkci předsedy Akademie věd, také říká, že mezi jeho hlavní cíl patří „zlepšení financování Akademie věd“. Co byste mu vzkázala?

Aby byl trpělivý. Aby byl připravený na spoustu neúspěchů a aby se nedal. Aby měl dobré argumenty. Slušnost a dobré argumenty. To je takové moje motto.

Ano, mám.

Já taky. Včera jsem si na něj při přípravě na rozhovor vzpomněl, protože to, že jste expertkou na anatomii a fyziologii rostlin mi připomnělo scénu s masožravou rostlinou, na které dělal pokusy šílený botanik Kráčmera. Předpokládám ale, že tahle představa nemá s vaší prací nic společného…

Opravdu ne. To je velká nadsázka, i když půvabná. Já jsem především biochemik a molekulární biolog. Někdy s nadsázkou říkám, že já ty kytky znám až v tekuté podobě. To je obor, který vyžaduje značnou míru abstraktního myšlení, protože provádíme nějaké experimenty s nějakými vodičkami a pak z toho děláme velké závěry.

Dovolím si ocitovat, co jsem si o vaší práci přečetl: „Zabývá se ve svém výzkumu takzvaným fytohormonem auxinu, jeho metabolismem a molekulárními mechanismy jeho působení a transportu v rostlinných buňkách.“ Přiznám se, že nerozumím skoro žádnému z těch slov. Můžete nám to nějak přeložit?

Pokusím se. Rostlina - a teď budu mluvit o vyšších rostlinách, které mají kořeny a žijí přisedlým způsobem života - kde vyklíčí, tak se buď přizpůsobí okolnímu prostředí a bude tam žít a prospívat, anebo prostě zahyne. Není nic mezi tím. Musí vyvinout spoustu vnitřních mechanismů, jak se s podmínkami okolního prostředí vyrovnat. Živočich, který se může pohybovat, reaguje na nepříznivé podmínky změnou svého chování: když je mu zima, tak uteče, když nemá co žrát, běží jinam, kde si něco uloví.

Rostlina toto udělat nemůže. Když si vezmete rostlinu, která roste na skále, tak ona se musí vyrovnat během ročního cyklu s teplotami od minus dvaceti, třiceti až po nějakých šedesát, sedmdesát stupňů, když do ní v létě praží sluníčko. To všechno musí přežít. Má spoustu mechanismů, jak se s tím vyrovnávat. Má signální látky, kterým se někdy říká fytohormony, a jedním z nich je ten vámi zmíněný auxin, který reakce rostliny na okolní prostředí koordinuje.

Práce v laboratoři v experimentálním oboru vás naučí velké odolnosti proti neúspěchu. Co si budeme říkat, spousta experimentů vám nevyjde. Nebo vám vyjde tak, jak jste absolutně nečekal. Ty jsou mimochodem nezajímavější. Pokud člověk vědu dělá, má pro ni nějaké buňky a dosahuje nějakých výsledků, tak to je docela dobrá průprava pro takovou funkci.

Taky jsem přednášela na Přírodovědecké fakultě, to je taky dobrá průprava. Učí vás to komunikaci s lidmi, se studenty, a ti si neberou servítky. Kolikrát je potřeba s nimi komunikovat, aby je člověk přesvědčil, že jim neříká nesmysly, a odpovídal jim na jejich leckdy škodolibé a provokativní otázky. To je taky docela dobrý trénink.

A potom jsem byla několik let ředitelkou jednoho z ústavů, což mě naučilo trochu toho managementu a vhledu do toho, jaké jsou zákonitosti financování, protože o peníze jde vždycky až v první řadě, jak se říká. Potom jsem se učila za pochodu.

A jak je to s vaší introvertností?

Introvert se umí líp soustředit a není rozptylovaný okolím. A navíc to, že je někdo introvert nebo extrovert, nevypovídá o jeho způsobu komunikace s lidmi. Vypovídá to mimo jiné o tom, kde dobíjí energii. A introvert ji dobíjí sám ze sebe, extrovert musí do společnosti.

A u vás jsou to tedy ty dvě hodiny o samotě?

Ano, to je u mě ta potřeba být sama.

Musím říct, že velký vhled do bruselské byrokracie.

To nezní moc lákavě.

Jak se to vezme. V něčem ta byrokracie funguje dobře, v něčem jsou to překážky, se kterými si ani bruselští úřednici sami nevědí rady. Dalo mi to určitě obrovský vhled do nejrůznějších vědních oborů. Témata, která si u nás Evropská komise vyžádala ke zpracování, jsou velmi různorodá. To mi ohromným způsobem rozšířilo obzor: co vše je potřeba zpracovat a jakým způsobem by k tomu mohla politická reprezentace a exekutiva přistoupit. My sice můžeme dávat nějaká doporučení, ale nejsme součástí exekutivy. A je to dobře.

Co vám to dalo?

Velmi dobře si uvědomuju, že vědecké poradenství, v tom dobrém slova smyslu institucionalizované, nám tady hrozně chybí. Tak jsem v tomto směru nabídla své služby. Inspirovala jsem se třeba britským parlamentem, který má něco, čemu říkají „post office“, ale není to pošta, je to ukázka britského smyslu pro humor. Oni zpracovávají taková krátká expertní stanoviska pro britský parlament. A my jsme začali na Akademii věd - a to byl můj nápad – dávat taková stručná stanoviska, kterým říkáme „AVexy“. AV jako Akademie věd, ex jako expertní stanovisko - na nejrůznější témata.

Posíláme je parlamentu, členům vlády a některým europoslancům, kteří o to stojí. Je to samozřejmě volně k dispozici na webu. Ze začátku byly trochu rozpaky, teď vidíme, že se začínají prosazovat. Někdy je to kontroverzní, například když jsme zveřejnili AVex na téma pitná voda, jehož hlavním poselstvím bylo: Pozor, máme třicet let staré normy pro úpravu pitné vody, ale kvalita zdrojů se strašně změnila. Máme tam antidepresiva, antibiotika, steroidní hormony, mikroplasty… A na to všechno normy nemyslí. Tím poselstvím bylo, že je potřeba normy upravit. Z hlediska producentů pitné vody kolem toho byly velmi nepříjemné situace. V poslední době téma ohňostroje. Opět, jako přes kopírák…

Vaše stanovisko, co se dostává při ohňostrojích do ovdzuší?

Ano. A obchodníci nesouhlasí. Smyslem AVexu je upozornit reprezentaci, zákonodárce, exekutivu, ale i veřejnost, že ohňostroj není jen ten cirkus, který stresuje zvířata, lidi, občas to někomu utrhne prsty a zapálí to někomu střechu… To všechno se ví, lidi to znají. Ale taky že to emituje do ovzduší spoustu škodlivin. To už si lidi vůbec neuvědomují. Normy jsou překračované řádově.

Co by tedy mělo být výsledkem vašeho „AVexu“ ohledně ohňostrojů?

Záleží, jak to kdo uchopí. My nemůžeme udělat víc, než že velmi důrazně dáme upozornění. Pak je na zákonodárcích, případně na exekutivě, jak s tím naloží. Mohly by se změnit vyhlášky, zákony. Když jsme AVex o ohňostrojích vydali, spousta místních zastupitelstev změnila vyhlášky. Dokonce jsme od nich dostali velmi pozitivní zpětnou vazbu.

Tady je potřeba to zasadit do kontextu. Toto archeologické dědictví a udržování kulturní identity, upozorňování na to, že se může poškodit nenávratně nějaká památka, to považujeme za naprostou součást naší mise. Snažíme se na tyto věci upozorňovat zrovna tak, jak jsem mluvila například o ohňostrojích. Brali jsme to jako jeden případ z mnoha, kdy jsme se přidali ke stanovisku spolku Stará Karviná, mají to dobře zdůvodněné. A naše archeologické ústavy jsou spoluodpovědné za navrhování chráněných zón.

Máte už odpověď ministra kultury?

Ano, pozitivní, že se tím budou zabývat. A už je tam dokonce termín. Ale nechci mluvit za ministerstvo kultury.

Vím o tom tak málo, že se k tomu nechci vyjadřovat. To ani mně, ani Akademii věd nepřísluší. Úzkostlivě se snažíme být velmi apolitičtí, nechceme do těchto věcí zasahovat. Snažíme se chránit, co nám předkové odkázali a co považujeme za hodnotné. Toto není nic, co by vybočovalo z řady. Splnili jsme svoji povinnost a musím říct, že ministerstvo kultury se k tomu postavilo čelem.

Že si malinko oddechnu, protože ten zápřah během osmi let je značný. Ale jednu věc mě to naučilo. Naučilo mě to - možná to bude znít paradoxně - odpočívat. To jsem předtím moc neuměla. Naučila jsem se taky rozlišovat, co je podstatné, a nehroutit se z toho, byť to třeba vypadá hrůzostrašně, nebezpečně a tak dál.

Teď se těším, že se na ty věci budu moci dívat s trošku větším klidem a odstupem. Pokud přijde nějaká opravdu zajímavá výzva a budu to považovat za užitečné - a třeba jako bonus mě to bude i bavit -, tak na to se taky těším. Ale říkám, zatím nemám nic úplně konkrétního. A taky se trošku těším, že budu mít víc času na chatě, budu tam pracovat na zahrádce a tak. Ale že bych tam chtěla skončit úplně, to rozhodně ne!

Tak já vám děkuju za rozhovor a přeji, ať máte pořád život aktivní a pestrý.

Děkuji.