PŘIROZENÁ PASTVA POMÁHÁ PŘÍRODĚ

Sledujete program návratu velkých kopytníků do přírody od počátku. Jak jste se k němu dostal?

Tak dlouho mi vrtalo hlavou, proč ochrana přírody nepečuje o krajinu přírodě nejbližší pastvou velkých kopytníků, až jsem se tématem začal systematicky zabývat a spolu s organizací Česká krajina jej začal propagovat. Tehdy kolem roku 2010 jsme u nás neměli s polodivokou pastvou velkých kopytníků zkušenosti a nikdo se neměl k zavedení nové metody do praxe. Nezbylo nic jiného než pustit se do toho sami. V počátcích bylo naše Biologické centrum Akademie věd ČR v Českých Budějovicích jedinou institucí, která poskytla vědeckou a morální záštitu programu návratu velkých kopytníků do české přírody. Rychle se ukázalo, že do té doby u nás nevídaná metoda péče o krajinu pomocí tzv. přirozené pastvy divokých velkých kopytníků funguje lépe než dosavadní postupy založené na technických zásazích jako kosení a pastva domácích zvířat. Když jsem za deset let uvykl na pestrost krajin obývaných velkými kopytníky, kde je jejich specifická činnost vidět na každém kroku, připadá mi běžná krajina bez nich často osiřelá a ochuzená.

Kdy u nás tito kopytníci zmizeli a proč je důležitý jejich návrat do přírody?

Největší evropské kopytníky, tedy zubry, pratury, divoké koně, divoké osly a losy, u nás člověk zcela vyhubil. Zubr, pratur a los u nás definitivně zmizeli ve vrcholném středověku mezi 12. a 15. stoletím. Ve 20. století se k nám přirozeně vrátili losi migrující z velké populace ve východním Polsku. V příhraničních oblastech jižních Čech nyní žije malá losí populace o nižších desítkách jedinců, jejíž budoucnost je velmi nejistá. Velcí tuři a koně se k nám ale nemají odkud vrátit. Nejbližší divoké populace zubrů v Karpatech v Polsku a na východním Slovensku jsou asi 250 km od českých hranic. Ne že by tak daleko zubři nedošli, ale v cestě jim stojí nespočet člověkem vytvořených překážek, zejména silnic. V přírodě tito kopytníci plní velmi důležitou roli a jsou na nich závislá celá společenstva rostlin a živočichů. Například různé typy lučních a mokřadních stanovišť jsou bez jejich přítomnosti závislé na údržbě člověkem, jinak zarostou dřevinami. Člověk uměle udržuje louky místo velkých kopytníků, kteří tak činili miliony let před ním. V přírodě po nich zůstalo velké prázdné místo, které se snažíme vyplnit jejich návratem. Když ne do volné přírody, tak aspoň do pastevních rezervací.

Jak se daří vracet do přírody unikátní druhy?

Pratur a divoký kůň byli zcela vyhubeni, proto v současnosti pracujeme s jejich náhradami. Místo původního divokého koně pracujeme s plemenem Exmoor, které si díky životu ve volné přírodě jihovýchodní Anglie zachovalo vzhled divokých předků a schopnost života bez lidské péče. V případě pratura existuje mezinárodní program, v jehož rámci proběhlo tzv. zpětným šlechtěním plemeno Tauros, které divokého předka poměrně věrně napodobuje. V současné době je cílem novodobé pratury v bioklimaticky různorodých částech Evropy vracet do přírody, umožnit přirozený výběr a jejich adaptaci na různé přírodní podmínky. Několik stád je u nás, největší je v Milovicích. Další jsou v Nizozemsku, odkud je chovný program praturů řízen, dále v deltě Dunaje v Rumunsku, chorvatském pohoří Velebit, ve Španělsku a Portugalsku....