Nová kniha Zvířata v éře lidí odpovídá i na ty nejšílenější otázky

 

Článek převzat z: www.denikn.cz

„Klíště musí ven. Jakkoliv, hlavně hned,“ radí parazitologové Radek Šíma a Jan Perner. A vtahují nás do světa nepříjemných, ale fascinujících tvorů.

 

Zakousnout se do člověka je pro chudáka klíště většinou kamikaze útok. Jak to, že klíště nepozná, že člověk není srna?

Radek: Klíště si nevybírá. Hraje vabank, taková je jeho životní strategie. Čeká v lese připravené v trávě, a co mu projde kolem, po tom jde. Je mu fuk, jestli je to srnka, nebo člověk, který se ho dříve či později zbaví – a zabije ho.

Jan: Má málo příležitostí, nemůže si dovolit být vybíravé. V případě, že si vybere nás, páchá sebevraždu, ale podřizuje se biologickému diktátu: „Hele, jde někdo s krví. Zachyť se a saj. Uvidíme, jak to dopadne.“

Radek: Jsou to fascinující zvířata už jen pro tu svoji unikátní životní strategii. Parazit, který dokáže třeba rok hladovět při čekání na hostitele, ale když je příležitost, nasaje se během týdne tak, že až stonásobně zvětší svůj objem.

Jan: Ono se totiž řekne „stonásobně zvětšit svůj objem“, ale představte si, že byste vypila stonásobek své váhy a byla v pohodě.

To je zatraceně hodně sudů piva!

Jan: Jo. Jednou jsem spočítal, že by člověk musel vypít desítky piv za hodinu, aby stačil tempu klíštěte a zvětšil svoji váhu stonásobně třeba za měsíc. Klíště si taky umí zařídit, aby se při sání nesrážela krev. A zatímco bodnutí komára cítíte, sání klíštěte ne, i když to trvá celé dny. Nesvědí, nebolí. Je úžasné, jak si pomocí molekul ve slinách umí hrát s imunitou hostitele.

A pak je tu přenos patogenů, což je bohužel vedlejší produkt způsobu jeho života, ale klíště za to nemůže, že před vámi sálo na zvířeti, které patogeny mělo.

Radek: Klíště vypadá na první pohled strašně primitivně. Pytel s osmi nožičkama, ale pro vědce je plný úžasně zajímavých molekul. Ve slinách má antikoagulanty, tedy látky proti srážlivosti krve, anestetika nebo molekuly tlumící imunitní odpověď. Sliny klíštěte jsou dobře vybavená lékárna.

Existují snahy je nějak využít v medicíně?

Jan: Určitě. Nějaké patenty už existují. Syntetická forma anestetik a léků proti srážlivosti existuje nějakých sto, dvě stě let, ale klíště si ve slinných žlázách svoji lékárničku vyvíjí miliony let v těsné asociaci s hostitelem – byl by hřích to nevyužít. V laboratorních podmínkách tyto molekuly dobře fungují, na trh se dostane jen menšina.

Někde jsem četla, že saje jenom samička. Je to tak?

Radek: V dospělosti ano. Klíště má tři vývojová stadia. V každém stadiu se musí nasát, aby mohlo přejít do dalšího. Z vajíčka se vylíhne larva, musí se nasát, aby se mohla proměnit v nymfu, a ta se musí nasát, aby se z ní stal dospělec. V dospělosti ale u našeho nejrozšířenějšího druhu – u jiných to je trochu jinak – už skutečně saje jen samička. Role samce už je jen oplodnit samici.

A pak?

Radek: Chcípne. Už je k ničemu.

A samička se zase musí nasát, aby mohla naklást vajíčka?

Jan: Ano. Musí být ale před sáním, případně během sání oplodněná. Neoplozená samice se nedosaje, tak je to zařízené. Většinu krve, kterou nasaje během těch sedmi až deseti dnů, „přemění“ ve vejce, kterých jsou tisíce. Třetina až polovina její váhy.

Musí to udělat co nejrychleji. Když už absolvovala dlouhé čekání na hostitele, když se dočkala, zakousla a podařilo se jí nasát, musí vše udělat co nejrychleji, než ji něco jiného sežere. Naklade takový klíštěcí kaviár.

Kam? Jen tak na trávu, nebo do nějakého důlku?

Jan: Ona je dost bambule, už nic neujde, je to těžký pytel krve a vajíček. Kde odpadne, tam většinou naklade.

Radek: Někdy se snaží vajíčka malinko zahrabat pod povrch nebo je naklade pod listí, aby tam nebylo úplně sucho, ale roli hraje spíš náhoda.

Zmínili jste, že klíště má úžasnou schopnost vydržet o hladu. Jak dlouho?

Radek: Řadu měsíců, ale nejdéle až dva roky. Když teď půjdu do laborky, najdu tam svoje zapomenutá dva roky stará klíšťata v lahvičce a dám je na myš, „ožijí“ a nasají se. Jsou neuvěřitelně metabolicky úsporná, což je vidět už při pouhém pozorování. Když nemusí, neudělají ani pohyb navíc. Koukáte na ně a myslíte si, že pochcípala. Pak je vezmete do ruky, dýchnete na ně… ucítí CO₂ a ožijí. Mají zmáknutou práci s energií. A na molekulární úrovni je to taky krásně vidět. V očekávacím režimu je většina genů ztlumená na minimum, teprve když klíště začne sát, začne se něco dít. Mezi fázemi sání jsou to zombíci. Vypnutí, úsporní.

Nemrtví. Jaký je jejich životní cyklus?

Radek: Od vajíčka až po vykladení dalších vajíček uplynou většinou dvě sezony, dva roky. V laboratorních podmínkách to jde urychlit, ale v přírodě ne. Během zimy jsou klíšťata zahibernovaná, tím mají na několik měsíců stopku.

Jan: Dospělec se budí a vylézá někdy mezi březnem a květnem. Samice musí být oplodněny, pak se musí nasát a vyklást vajíčka. Sezona larev vrcholí v srpnu nebo v září, zase se nasají a promění se v nymfy. Jako nymfy se nasají a přezimují. A pak se už probouzí jako dospělci a jede další kolo. A konec.

Kluci a holky asi nesní o tom, že se stanou přírodovědci, aby mohli vědecky studovat tvora, jako je klíště, že?

Radek: To máte pravdu. Mě k nim přivedla souhra náhod…

Jan: Já byl na gymplu zarputilý botanik, ale když jsem přišel na fakultu a četl ta dlouhá lejstra latinských názvů kytek, rychle jsem botaniku opustil. A když jsem sháněl téma na bakalářku, volno bylo na klíšťatech…

Radek: Měl jsem to podobně, ale s diplomkou. Hledal jsem téma. „Co třeba ta parazitologie, to by mohlo být zajímavý, půjdu se mrknout, co tam dělají.“ A nenapadlo mě nic lepšího než se jít zeptat do ředitelny. A tehdejší ředitel dělal na klíšťatech a na boreliích, tak si mě tam nechal.

Zaujetí přišlo až s hlubším poznáním toho tvora?

Radek: Určitě. Když jsme sem přišli, věděli jsme houby, jako kdokoliv jiný. Fascinace přišla postupně.

Jan: Jak říkáte, je v tom přímá úměra. Čím hlubší je vědění, tím zajímavější otázky si kladete.

Já se při každém rozhovoru nadchnu pro jiný obor, pokud mě pro něj dokážou nadchnout lidé, kteří ho dělají.

Jan: Nadchneme vás tak, že příště, až chytnete klíště, řeknete: „Zadržte, nesundávejte to ze mě, pojďme to pozorovat.“

Proti encefalitidě jsem očkovaná, ale s tou vakcínou proti boreliím byste měli pohnout, pánové.

Radek: Tak to je bohužel zatím hudba pěkně vzdálené budoucnosti. (V době přípravy knihy je však vakcína (firmy Pfizer/Valneva) proti borelióze ve třetí fázi klinických testů, pozn. red.)

Na to konto mě napadá, jestli proočkovanost proti encefalitidě vlastně vůbec odpovídá míře strachu z té nemoci?

Radek: Jsem docela přesvědčený, že ne. Lidi se toho panicky bojí, ale když mají dát osm stovek za očkování, rozmyslí si to. I to je důvod pochybovat, že by se na vakcínu proti borelióze stály fronty. Navíc v době protivakcinačních lobby není další vakcína úplně cool produkt.

Proč je vlastně větší oříšek vyvinout vakcínu proti boreliím, když proti encefalitidě to šlo už dávno?

Radek: Borelie je daleko sofistikovanější patogen. Virus je hloupá partikule, proteinová koule s RNA. Když se naváže na buňku, vystřelí do ní svou RNA, podle ní se přepíšou virové proteiny, koule se sbalí a jede dál. Je pořád stejná. Takže se umrtví virus a oslabený se do vás píchne a vytvoří se protilátky. Když se vaše imunita setká s virem, zabije ho. To funguje hezky.

Borelie umí měnit strukturu a svůj povrch, takže je problém vybrat protein, proti kterému cílit. A má rafinované mechanismy, jak se před imunitním systémem hostitele skrýt, umí na sebe totiž vázat hostitelské proteiny. Vleze do vás, celá se obalí vašimi proteiny, a tím se stane „neviditelnou“. Pro imunitní systém je součástí vašeho těla.

I proto je tak komplikované boreliózu odhalit, diagnostikovat? Ona se může projevit celkem záhy jako infekce s horečkou, ale taky můžu být deset let bez příznaků a pak mít kvůli ní zánět kloubů, nebo dokonce mozku.

Radek: V tom tkví její proradnost. Nejdřív vás kvůli ní třeba jen bolí hlava, jenže to může mít tisíc příčin. A jestli vaše problémy skutečně způsobily borelie, to se odhaluje i zpětně dost těžce. Jelikož si vlezla do míst, kam na ni imunitní bojovníci ani nemůžou, jako jsou třeba klouby nebo srdce, dlouhodobě se proti ní netvoří protilátky.

Vy jste v Biologickém centru zjistili, že borelie začnou ze střeva klíštěte do hostitele proudit okamžitě, ale během prvních 24 hodin jsou to jen jakési „neškodné“ borelie, předvoj. Takže když se klíštěte zbavím do 24 hodin po přisátí, boreliózou se nenakazím?

Radek: Kdyby si lidi svědomitě vyndávali klíšťata do 24 hodin, je problém s boreliózou vyřešen. Jenže klíště se dokáže mistrně maskovat. Přisaje se a nebolí, nesvědí, nevíte o něm, v prvních dnech se ani tolik nenacucá, takže si ho často najdete pozdě, druhý, třetí den.

Nejčastěji se na vás přisaje nymfa, malinké černé klíště, nenápadné, saje celkem čtyři dny. Aby do sebe mohla narvat několikanásobné množství krve, musí se pěkně připravit, teprve poslední den jde do fáze rychlého sání.

Jan: První dny si klíště prostírá stůl, cementuje se v místě sání, aby se mu tam pěkně drželo. Vyrobí si krevní loužičku, připravuje si terén. A pak to do sebe napere.

V laickém prostředí se někdy zdá být velká věda, jak klíště vyjmout. Vytočit proti, nebo po směru hodinových ručiček? Potírat olejíčkem, octem, nebo dezinfekcí? Raději pinzetu, nebo sirku?

Jan: Úplně nejlepší je to udělat za úplňku. Zvednout levou ruku a stát přitom na pravé noze! Fakt ne. Je úplně jedno jak, ale musím to udělat rychle.

Radek: Když si najdu klíště, většinou u sebe žádné šikovné náčiní nemám. Použiju cokoliv. Klacík, sirku, prsty, nehty. Když se dá chytit, klidně ho můžu vyškubnout. Klíště je docela pevné, tuhé, většinou se nepřetrhne. Hlavně ho ničím nezapatlávat. Samozřejmě je skvělé na to mít rukavice nebo si co nejdřív dezinfikovat nebo umýt ruce. Ale rychlost by měla mít přednost.

A když se přetrhne a kusadla zůstanou?

Radek: Žádná tragédie. To je mrtvá tkáň odříznutá v tu chvíli od slinných žláz a střeva, kudy ty patogeny proudí. S kouskem kusadel si poradí přirozená imunita kůže.

Dalším záchranným bodem je červený flek, který se ve většině případů, kdy se člověk boreliemi nakazí, vytvoří v místě kousnutí?

Radek: Červený flek je výhra, protože vám jasně říká: Řešte to! Jenže se netvoří vždycky a obávám se, že nejde říct ani „většinou“. Když se udělá flek, tak co nejdřív k doktorovi, ten vám dá antibiotika, která borelie pozabíjí. Ale když se flek neudělá, nemáte žádný signál, že je zle. Můžete mít zvýšenou teplotu, to si ale vůbec nemusíte spojit s klíštětem. Velmi snadno se to zanedbá a později se borelióza blbě léčí, zvlášť proto, že se s jistotou neví, že to je borelióza.

Má smysl posílat klíště do laborky?

Radek: Osobně si myslím, že má. Když se ukáže, že bylo infikované, můžete se pozorovat, a když během následujících týdnů budete mít horečku, máte další podnět to řešit. Problém je, že doktoři se řídí podle striktních pravidel, což je obecně správně, ale tady můžete narazit. Budete mít klíště s pozitivním nálezem z laborky, ale sama budete bez příznaků, maximálně budete mít teplotu. Doktor ale nemá na co vám dát antibiotika, tedy oficiálně. Může udělat test na protilátky, ale ten není spolehlivý. A navíc – hraje se o čas.

Jaký význam mají repelenty?

Jan: Účinná složka funguje tak dvě hodiny po aplikaci. Pokud jste v lese celý den, už vás neochrání. Ale proti otravným komárům ano.

Jak to?

Radek: Komár má úplně jinou strategii lovu. Je aktivní. Jde po vás, po chemickém gradientu, ucítí vás v lese a je to, jako byste šla v cukrárně po vůni oblíbeného dortu. Tím repelentem mu zahltíte receptory, oblbnete mu čich. Necítí vás. Totéž má repelent přivodit klíštěti, jenže klíště je lovec pasivní. Celý den sedí v trávě a čeká, až něco projde. Jdete kolem, otřete se o trávu a ono se vás chytí. Má i chemoreceptory, ví o vás předem, ale stejně jen sedí, možná se pootočí, aby zvýšilo pravděpodobnost, že se zachytí. Repelentem tuto schopnost zablokujete, ale ono tam stejně sedí a čeká.

Takže jediné, co platí, je okamžitá kontrola těla.

Radek: To je alfa a omega! Přijdu z lesa, prohlídnu se komplet a klíště hned vyndám.

Lidé na přírodu zprvu většinou nahlíží tak, že se pomyslně posadí do jejího středu. Z antropocentrického pohledu jsou klíšťata zlo. Kvůli nemocem. Ale jaká je jejich role v ekosystému? Co by se stalo, kdyby klíšťata nebyla?

Radek: Tohle není dobře položená otázka, protože nikdo není v přírodě, aby hrál roli, ale proto, že tu byla evolučně příležitost stát se klíštětem. Nějaký tvor postupně zjistil, že je pro něj výhodné sát krev, a zdokonaloval se v tom. Nemá v přírodě ani speciální pozitivní roli, ani úplně negativní. My lidi se na klíště díváme hystericky, ve skutečnosti škodí hostitelům strašně málo, tedy z globálního pohledu na ekosystém.

Jan: Představte si předka klíštěte. Žral čerstvou mrtvolu, maso a krev, ukázalo se, že díky těm proteinům má pak hodně potomstva, takže sát krev byl evolučně úspěšný koncept. Ale mrtvol nebylo tolik, vyvíjel se tedy dál, až mohl sát krev z čehokoliv, co ji má. Hodně proteinů rovná se hodně vajec. Klíšťata našla svou volnou niku a obsadila ji.

Jsou to takzvaní R-stratégové. Riskují všechno, aby se jednou bohatě najedli. Samice se nasaje a naklade obrovské množství vajíček. Obrovské množství proto, že jen málokterému potomkovi (larvě) se podaří včas najít hostitele, většina zhyne. Ale cyklus pokračuje. R-strategie je mimořádně riskantní hra vabank, ale evolučně úspěšná. A nemají ani žádného silného predátora. Klíšťata jsou na všech kontinentech.

V Antarktidě?

Radek: I tam. Parazitují na ptácích.

Jejich počet tedy reguluje jen výskyt hostitelů?

Radek: Kde je dost hostitelů, tam se klíšťata přemnožují.

Jan: Když se na Moravě přemnoží hraboši, spousta klíštěcích larev má na čem sát. Dostupnost hostitelů, vlhko a teplo jim hrají do not. Predátoři nejsou významní, žere je jen pár ptáků.

Radek: Napadá mě ještě parazitická vosička.

Na parazitovi parazituje parazitická vosička?

Radek: V přírodě je časté, že parazit má parazita, který má ještě svého parazita. Mimochodem, zvažovalo se, že by vosička byla nasazena v rámci biologického boje proti klíšťatům, že by ji cíleně vypouštěli, aby redukovala stavy populace. Fungovalo to experimentálně, ale v přírodě ne.

Takže jsou snahy o redukci klíšťat?

Radek: U nás ani ne, tady se řeší spíš lidské nemoci, ale jsou země, kde klíšťata intenzivně parazitují na hovězím dobytku, což snižuje produkci masa a ztráty se vyčíslují v miliardách dolarů.

Klíšťata jsou opravdu schopná umořit krávu?

Radek: Pokud na jedné krávě sají tisíce klíšťat, pak ano. Stává se to, když se klíšťata přemnoží. V Severní Americe žije druh, který saje na losech. Dokážou vycucnout zaživa i tohle půltunové zvíře.

To je úplně hitchcockovské…

Radek: My jsme šťastná střední Evropa, kde se povětšinou nic tak dramatického neděje, proto mají naše klíšťata a nemoci, které přenášejí, ohromné negativní PR.

Pokud vím, vy se v laboratoři zabýváte právě výzkumem, který by mohl vést k aplikacím ve veterinární péči.

Radek: Hlavní aplikace klíštěcí vědy jsou ve veterině. Hledáme způsob, jak zablokovat sání klíšťat, chtěli bychom vymyslet univerzální protiklíštěcí vakcínu.

Očkovaly by se tedy krávy, ovšem ne proti nemocem, ale proti klíšťatům jako takovým?

Jan: Ano. Na trhu už dvě „veterinární“ vakcíny jsou. V Austrálii a na Kubě. Obě jsou mířené na transmembránový protein ve střevě klíštěte. Podáte vakcínu krávě, ta si udělá protilátky, klíště se nasaje, protilátka společně s imunitou krávy začne ničit klíštěcí střevní membránu, proděraví mu to střeva. Nemůže sát a uhyne. Jenže to funguje jen proti některým druhům, proto je tu snaha o vývoj univerzální vakcíny.

Jak chováte klíšťata v laboratoři?

Radek: Jsou to nenáročná zvířátka. Jen je musíme nechat nasát, což děláme na živých zvířatech nebo na speciálním krmítku, které vyvíjí Honza.

Jan: Jsou to umělé krmné systémy, na klíšťata a na čmelíky, protože pracujeme taky na jejich výzkumu. Vytváříme silikonovou imitaci hostitelské kůže, pod ni dáváme krev. Krmíme tak zvířátka bez trápení jiných zvířat.

Slyšela jsem, že máte i parfumerii.

Jan: Umíme kůži navonět, aby voněla jako srnka nebo kráva. Parfémové esence vyrábíme z produktů mazových žláz pod srstí zvířat, extrahujeme je klasicky do rozpouštědla, pak se koncentrují a vzniká „parfém“. Náš systém má hodně výhod. Šetříme laboratorní zvířata, ale můžeme taky „míchat krev“, jak potřebujeme, modulovat její složení, což se ve výzkumu hodí.

Klíšťata jsou sice nenáročná zvířátka, ale při manipulaci mohou být nebezpečná.

Radek: Můžou. Loni na podzim jsem si našel po třech dnech nasátou nymfu. Byla z laboratoře, pár dní předtím jsem pracoval s nakaženými klíšťaty. Tak jsem si nechal nasadit antibiotika. Fakt bych se nechtěl takhle blbě nakazit boreliózou – že se na mě přisaje infikované klíště, které zdrhlo z mého vlastního chovu.

Jan: Ale mohlo být hůř. Měli jsme tady i klíšťata z Austrálie, paralytická. To jsme se ošívali, když jsme s ním pracovali. Kdyby uteklo…

Paralyzuje nervový systém? Jako had s neurotoxickým jedem?

Jan: Takové klíště umí samo skolit krávu.

Radek: Už při kousnutí by vám mohla ochrnout ruka. Při plném nasátí by vás to mohlo zabít. Ochrnuly by vám dýchací svaly. Tyhle potvory jsou přirozenými parazity vačnatců, kterým vůbec nevadí – za tisíce let koevoluce si na sebe zvykli, až do 19. století se nesetkali s žádným „naším“ savcem. Když byli savci do Austrálie importovaní, začalo to dělat problémy.

Jan: Skolí ročně až sto tisíc domácích zvířat, včetně psů.

Nemůže vám taková potvora z laboratoře utéct?

Radek: Neuteče, tyhle opravdu hodně střežíme. A i kdyby, nemělo by šanci přežít. Zabilo by svého prvního hostitele a umřelo. Nemá šanci se tady rozmnožit.

Jan: Nic jako Wu-chan z klíšťat nehrozí. Žádnou paniku.

Publikaci Zvířata v éře lidí i další tituly z Edice N si můžete objednat v e-shopu Deníku N.