Probíhá technologická revoluce, do konce dekády může mít Česko nobelistu, říká Langšádlová

Převzato z echo24.cz

Před pár dny jste zveřejnila obhajobu proti obvinění, že jste jako ministryně neviditelná. K řadě těch témat, která jste tam zmínila, se dostaneme. Proč jste ale cítila potřebu se obhajovat?

Já si myslím, že vědní politika je velmi specifická. Přesto, že jsem se zúčastnila desítek konferencí, dávám rozhovory, vydáváme tiskové zprávy, tak jsem považovala za důležité veřejnosti a i svým kolegům ještě lépe a detailněji vysvětlit, čím se reálně zabývám.

Vláda zřídila pozici Ministryně pro vědu, výzkum a inovace, aby dala najevo, že věda je pro ni prioritou. Je to ale pravda? Z hlediska financování to tak nepůsobí…

Proces sestavování rozpočtu pro vědu a výzkum je velmi specifický, protože se tyto oblasti prolínají hned 16 kapitolami státního rozpočtu. Nejde jen o samostatné kapitoly jako je Grantová agentura ČR a Technologická agentura ČR, Akademie věd, ale jsou to i součásti rozpočtu ministerstev obrany, vnitra, zemědělství a tak dále. Rozpočet se začíná připravovat počátkem roku, teď už ho máme připravený a je navržen ve výši 45 miliard korun. Myslím si, že to je i fiskálně odpovědný návrh, je nutné, aby byl zajištěn nějaký nárůst prostředků na vědu. Máme dvě priority navíc oproti loňsku. Zahrnuli jsme účast v evropských partnerstvích, to jsou projekty podporované Evropskou komisí a je potřeba, abychom se jich více zúčastnili.

A ta druhá priorita?

To je priorita, na které dlouhodobě pracuji. Jedná se o podporu tří klíčových technologií – umělé inteligence, kvantových technologií a polovodičů. V případě kvantových technologií připravujeme s vicepremiérem Bartošem strategii jejich rozvoje, která dosud neexistuje. Vycházím i ze zkušeností z jiných zemí, třeba z USA. U polovodičů jsme velmi aktivní ve spolupráci s Tchaj-wanem. Také jsem se s mým týmem podílela na tvorbě Evropského aktu o čipech. Návazně na to jsem připravila sadu nástrojů na podporu výzkumu těchto třech technologií, od základního výzkumu po aplikace ve firmách. Jsme totiž v období technologické revoluce. Především v oblasti umělé inteligence, která bude mít vliv na všechny sféry našeho života. Proto to není jen o tom podpořit základní výzkum umělé inteligence, ale i o tom AI zapojit do všech ostatních oblastí vědy.

Já to mohu srovnat se zahraničím, například s Izraelem či USA, kde výsledky výzkumů jsou samozřejmě na jedné straně publikovány ve vědeckých časopisech, a to je naprosto v pořádku. Na druhé straně se tam ale pracuje s výsledky tak, aby měly větší vliv na společnost. Ten vliv může být ekonomický, takový, který přispívá k ekonomickému růstu. Ale také se výrazně více využívají výsledky vědy pro tvorbu veřejných politik. Pokud se důchodová politika a sociální systém, zemědělská politika a tak dále bude více stavět na výsledcích vědy a datech, tak to samozřejmě také může mít ekonomické dopady.

Určitě je to výhodné vzájemně. Firmy jsou díky inovacím konkurenceschopnější. Na základě nějaké průlomové inovace se mohou založit různé start-upové firmy, mohou si je založit i vědecké instituce ve spolupráci se samotnými vědci. Česká ekonomika musí ještě projít větší transformací. V Evropě je jedna z energeticky nejnáročnějších na jednotku HDP. Musíme přejít na ekonomiku založenou na nových technologiích s vyšší přidanou hodnotou. A jednou z cest je větší propojení mezi firmami a výzkumnými organizacemi. Nejde jen o plánovaný přenos z aplikovaného výzkumu, ale připravuje se i program, který bude podporovat neplánovaný transfer ze základního výzkumu, což může opravdu přinést přenos průlomových poznatků. Jistě vědci chtějí, aby jejich výsledky měly častěji reálný dopad, tohle navíc může být zajímavé i pro investory, což vidíme i v zahraničí. Univerzitám i jiným výzkumným organizacím to může přinášet významné příjmy.

Já jsem připravila třicet opatření, která se týkají na jedné straně změn v oblasti metodiky hodnocení vědy a zákonů, aby se více transferovalo. Ale co změnami zákonů neuděláte, to je změna kultury. Když se podíváte na přístup v Izraeli, ve Spojených státech či v západní Evropě, tak oni jsou zvyklí podstatně více chodit do rizika. Založit spin-off firmu nebo start-up je velmi rizikové. I u nás takoví lidé jsou, ale není to tak časté, jako v zahraničí. A i z diskuse s odborníky vyplývá, že to je částečně dáno i nastavením školství, kde jsme od první třídy trestáni za chyby. Pravidlo “OK to fail” tady neplatí, za chyby se tady trestá. I akademické prostředí, ne absolutně, ale z velké části, je velmi konzervativní a není nastaveno na to, že je dobré jít do rizika. Třeba v Rakousku, které je s námi srovnatelné, vzniká ročně čtyřnásobek spin-off firem než u nás.

Jedná se o špičkový výzkum, který je srovnatelný s těmi nejlepšími v Evropě nebo ve světě. Samozřejmě se to dá měřit především přes publikační výstupy. Vidíme to například na publikacích v prvním kvartilu nebo i v prvním decilu v rámci hodnocení vědy. My tady v Česku máme špičkové vědce v mnoha oborech. Já jsem přesvědčená, že systémem podpory transferu mohou tito vědci mít podstatně větší vliv na řešení výzev, kterým čelíme. Jsme v situaci, kdy řešíme velké dopady změn klimatu, ať se nám to v každodenním životě nemusí tak zdát. Úplně se nám změnila bezpečnostní situace, vidíme konflikt na Ukrajině a na Blízkém východě. Čelíme různým hybridním hrozbám, kybernetickým útokům a vlivu dezinformací. A čekají nás velké demografické změny, stárnutí populace a tak dále. A k tomu potřebujeme excelentní vědu, abychom obstáli.

Já věřím, že ano, že šanci máme. Nebudu ale jmenovat jednotlivce, kteří by tu šanci mohli mít. My jsme hodně silní v přírodních vědách. Máme skvělé výsledky a věřím, že v této oblasti můžeme uspět. Kromě zmíněné publikační činnosti sledujeme úspěšnost i v takzvaných ERC grantech, což jsou evropské špičkové vědecké granty. Jejich získávání je jedním z indikátorů špičkové vědy. Naše zapojení dosud není tak velké jako v jiných zemích. Jedním z cílů je více motivovat, aby čeští vědci žádosti podávali. Protože oni když už je podají, tak jsou často úspěšní. Ale žádostí je bohužel dosud málo. A proto patří zásluha i seniorním vědcům, kteří podporují mladé kolegy. Zmínila bych především profesora Zdeňka Strakoše, profesora Tomáše Jungwirtha či profesora Juliuse Lukeše. Ti se snaží motivovat mladší kolegy, aby do toho šli. Snažíme se také, aby byly vyšší prostředky v programu ERC CZ, což je jeden z nástrojů na podporu excelence. Je zaměřen na vědce, jejichž projekt v rámci ERC je dobře vyhodnocen, ale přesto nedostanou prostředky, tak pak mohou požádat právě o ERC CZ.

Když se vrátíme do Česka, v jaké fázi je nyní nový zákon o vědě?

Je potřeba zmínit, že to je nový zákon po 22 letech. Předcházelo tomu asi dvacet novel stávajícího zákona. Nové legislativě předcházela celá řada jednání pracovních skupin, kde byli zástupci zainteresovaných stran. V Česku máme 180 výzkumných organizací, takže je to velmi komplikovaný proces. Vstupují do toho i firmy a průmysl. Přišlo relativně dost připomínek, my jsme již velkou většinu vypořádali. Věřím, že se to podaří dotáhnout v řádu měsíců.

Je tam návrh účinnosti na rok 2027, aby se to stihlo. Je to z toho důvodu, že součástí návrhu je i informační systém a potřebujeme ho připravit v podobě, aby to pro celou tu komunitu bylo komfortní, ve formě, na kterou jsou zvyklí. Připravujeme testování se samotnými vědci. Na odborné K10 k tomu žádné velké výhrady nebyly. Pro mě je určitě důležité to, že součástí zákona je i podpora transferu, povinnost výzkumných organizací podporovat transfer. Je tam snížení administrativní zátěže, větší flexibilita možnosti přerušit grant a rozšíření uznatelných nákladů, a také celkové zlepšení podmínek pro ženy. Ve vědě a výzkumu máme nejméně žen v rámci EU. My vlastně nevyužíváme plný potenciál poloviny populace. Mezi těmi uznatelnými náklady tak může být třeba hlídání dítěte pro maminku, která pojede na konferenci. V novém zákoně jsou dále řešeny bezpečnostní zájmy státu i etické aspekty vědy a výzkumu.

Není to moje přímá agenda, ale dlouhodobě se zasazuji o to, aby se zlepšily podmínky pro doktorandky a doktorandy. My jsme došli ke shodě, že se zdvojnásobí stipendium těm, kteří nemají úvazek například z nějakého grantu. Dále řešíme to, aby bylo úspěšně dokončené doktorské studium započítáno jako praxe, když absolvent například nastoupí do veřejné správy. Pokud je někomu 28 nebo 29 a má i pracovní zkušenosti z toho studia, tak je nefér na něj pohlížet jako na čerstvého absolventa. Další věc je otázka mateřských pro doktorandky, za což musím poděkovat ministru Jurečkovi. My v současnosti ty nejvzdělanější ženy trestáme tím, že nemají nárok na mateřskou. Já chápu sociální systém, propojení s odvody, ale dohodli jsme se minulý týden, že pro doktorandky vytvoříme speciální dávku. Bavíme se také o flexibilnějších podmínkách v případě čerpání rodičovského příspěvku a o těch zmíněných sociálních stipendiích. To budeme řešit v rámci koalice a připravuji k tomu podklad pro K5.

V příštím roce končí mandát této Poslanecké sněmovny a cokoliv by se nestihlo, tak jako bychom nikdy neudělali. Takže ano, jinak to být nemůže.

Ano. Protože v současnosti dokončí v řádném termínu asi sedm procent doktorandů. A celkově asi 40 procent. Investice do těch 60 procent doktorandů, kteří nedokončí, jsou vyhozené prostředky. Já jsem se sešla několikrát se zástupci doktorandů a řešili jsme nejen ty finance, ale i jejich postavení. Reforma je spojená i se zkvalitněním práce s doktorandy, jejich výběrem a motivací, aby podstatně větší procento dokončilo. Já jsem do toho vnášela ještě další věc, tedy úpravu definice disertační práce, aby více umožňovala takzvané profesní doktoráty a opět usnadňovala přenos do praxe.

Jako nad každým zákonem bude zrovna touto otázkou velká diskuse ve sněmovně. Ještě na vládě pan ministr Bek načetl úpravu, která umožní státu vlastně kontraktově objednat větší počet absolventů v konkrétních oborech. Je to důležité například v těch oborech pro strategické technologie. I to, o čem mluvíte, bude zvažováno. Je debata, zda je dobré, aby doktorandi byli studenti. V zahraničí to je často tak, že jde o mladé vědce v pracovněprávním vztahu.

Největším politickým tématem jsou v současnosti nejspíš evropské volby. Dává podle vás spojení koalice Spolu v těchto volbách smysl?

Ano, dává to smysl. Spolupráce se osvědčila, je funkční navzdory původním obavám. Dává nám větší sílu, byť jsem zpočátku byla k jejímu vzniku do evropských voleb skeptická. My totiž neseme odpovědnost i za to, co s Českem bude dál. Není tady možné pravidelné střídání demokratické pravice a levice. Kromě stávající koalice tady máme jednu populistickou a oligarchickou stranu a pak jednu antisystémovou stranu. Proto je potřeba dělat kroky s velkou zodpovědností i s ohledem na hrozby, které tyto subjekty představují a koalice Spolu proto dává smysl.

Já jsem u těch jednání, kde k dohodám došlo, nebyla. Zaznamenala jsem i ze strany pana premiéra, že respektuje dohodu, že právo navrhnout kandidáta mají zástupci STANu a Pirátů. Pro mě je velmi důležité, aby to byl člověk, který má dlouholeté politické zkušenosti, který obstojí v konkurenci ostatních kandidátů, abychom se mohli ucházet o silný ekonomický mandát. Abychom měli eurokomisaře, který tam bude slyšet a bude tam odvádět dobrou práci. Proto je důležité, aby to byl někdo, kdo má reálnou praktickou zkušenost z politiky, nemůže to být postaveno na lidech bez zkušeností.

Je tady poprvé v historii koaliční vláda pěti stran, což je velká výzva a pan premiér má velkou zásluhu na tom, že se daří i ty ne úplně lehké situace řešit, aniž bychom na sebe křičeli a před vstupem do jednacího sálu se vůči sobě vymezovali. Kdyby za každou stranu vystupovali ministři s protichůdnými názory v médiích, tak by to ničemu nepřispělo. Mnohdy ta jednání nejsou jednoduchá, ale myslím, že ve většině jsou lidské vztahy dobré. Často jednotliví ministři přichází i s pozicí svého resortu a svých kolegů z resortu a to je často těžší faktor, než to, že bychom se nedokázali jako zástupci jiných politických stran domluvit.

Rozhodně ano. A myslím si, že je dokonce naší odpovědností o to usilovat, protože v tuto chvíli příliš jiných demokratických sil není.

Něco takového já naprosto nepředpokládám.