Hledání léku na encefalitidu. K dispozici je arzenál účinných látek, říká virolog

Zdroj: https://www.idnes.cz/

Čím vás klíšťata fascinují?

Je to v mnoha směrech unikátní tvor. Aristoteles sice popsal klíšťata jako odporná a parazitická zvířata, ale z hlediska biologie jsou velmi zajímavá. Jsou to dokonalí přenašeči chorob a dokáží přežít různá nehostinná prostředí, odolá například vakuu v elektronovém mikroskopu nebo vyprání v pračce. Vyvinula si také celou řadu naprosto unikátních životních strategií pro to, aby se dostala ke svému zdroji potravy. Toho právě zneužívají i různé patogeny ke svému přenosu.

Proč jsou vlastně tito drobní parazité tak obávanými nepřáteli?

Myslím si, že je to dané dvěma důvody. Když uvidíte na sobě přisáté klíště, nevypadá to nijak vábně a leckoho přepadne i panika. Druhým důvodem jsou právě nebezpečné choroby, které klíšťata přenášejí. Kvůli své velikosti se může velmi snadno stát, že parazita přehlédneme. Hrozí to zejména u raných vývojových stádií, jako jsou nymfy nebo larvy, těch si mnohdy na těle nevšimneme.

Česko je také jednou ze zemí s nejvyšším výskytem encefalitidy. Je to tím, že je u nás i více klíšťat?

Ano, jsou tu vhodné podmínky pro to, aby se tu klíšťata vyskytovala. Máme u nás spoustu přirozených ohnisek, kde se klíšťata s nákazou objevují. Nejčastěji jsou to okraje lesů nebo potoků, dále pak remízky, můžeme se s nimi ale setkat i v městských parcích, kde také mohou být i infikovaní jedinci. Dříve se říkalo, že se klíšťata nevyskytují nad 750 metrů nad mořem, to už ale dnes neplatí, nalezneme je například i v Krkonoších. Mohou za to globální klimatické změny, díky kterým se klíšťata dostávají co míst, kde se dříve nevyskytovala. Rozšíření klíšťat ale souvisí i se změnami v hospodaření v krajině, přemnožením hlodavců a podobně.

V posledních letech také strmě rostou počty případů nákazy, proč se tak děje?

Souvisí to právě s vyšším výskytem klíšťat a ohnisek. Navíc počty případů korespondují s volnočasovými aktivitami lidí. Pokud je ideální počasí třeba na houbaření, přicházejí lidé častěji do kontaktu s klíšťaty a tedy i nákazou. Hodně tedy v tomto ohledu závisí na chování lidí a velkou roli sehrávají i socio-ekonomické faktory. Dnes se například klade velký důraz na aktivní stáří a senioři díky tomu tráví více času v přírodě, než tomu bylo dříve. Hodně tomu pomáhá i u nás oblíbené chataření.

Jak se vůbec viry dostanou do klíšťat?

Viry se udržují v koloběhu mezi klíštětem a rezervoárovým hostitelem, jímž bývají zpravidla drobní hlodavci jako myšice nebo norníci. V přírodě to probíhá tak, že hlodavec má virus přítomný v krvi, a v tomto období se klíště nasaje kontaminovanou krví. Potom může nákazu dále přenést. Existuje ale také unikátní způsob přenosu, kdy se může jedno klíště nakazit od druhého v okamžiku, kdy obě sají blízko sebe od svého mezihostitele. V takovém případě se nemusí hostitel vůbec nakazit.

Mají na ně samotné viry nějaký vliv?

Klíště jako takové neonemocní. Virus jej nijak nepoškozuje, ale dnes už víme, že s ním dokáže manipulovat v tom smyslu, že je agresivnější a aktivněji vyhledává svého hostitele.

Zatímco borelióza se dá léčit antibiotiky, na encefalitidu zatím lék nemáme. Co tomu brání?

Je to tak, pacientům se podává pouze podpůrná terapie. Je to způsobené hlavně tím, že léky na virové nákazy se vyvíjejí obtížněji. Může za to cyklus množení virů v buňce, který je úzce spjat s buněčným metabolismem. My tak kvůli tomu obtížně hledáme takové cíle, abychom postihli pouze virus a ne onu hostitelskou buňku. Hledáme tedy látky, které cílí na unikátní složky virů, například enzymy, které si vytváří virus sám a v buňce se za normálních okolností nevyskytují.

Jak jste daleko v tomto výzkumu?

V době kdy jsme začínali, nebyly známé vůbec žádné látky, které by fungovaly na virus encefalitidy. Dnes díky spolupráci s kolegy z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR máme k dispozici arzenál několika desítek účinných látek. Účinek se podařilo potvrdit nejen v podmínkách buněčné kultury, ale i na laboratorních zvířatech infikovaných smrtelnými dávkami viru.

Znamená to, že jsme blízko léku proti encefalitidě?

Cesta k němu je ještě stále daleká a trnitá. Než se taková antivirotika dostanou k pacientovi, musejí projít náročným klinickým testováním. Jenže to probíhá na půdě farmaceutických společností a stojí spoustu peněz. V tomto případě ale narážíme na relativně nízké počty nákaz, takže se do toho tyto firmy nehrnou, není to pro ně až tak rentabilní. Jdeme tedy cestou, kdy se snažíme najít takové látky, které budou fungovat i na další příbuzné viry. V tuto chvíli je zatím těžké říci, kdy a zda se některé z těchto látek dostanou až k pacientovi.

Společně s kolegy ze Švýcarska nebo Spojených států také hledáte možnost, jak nemoc léčit pomocí protilátek.

Pracujeme s molekulami, které si člověk vytváří jako reakci na infekci. Látky pak mají za cíl zabránit viru, aby buňku infikoval. V tomto případě jsme na tom daleko lépe než u antivirotik, čeká nás již první fáze klinického testování a připravujeme i tu druhou, kdy bychom protilátky mohli testovat na pacientech v Česku a ve Slovinsku. Podařilo se nám získat finanční podporu na testování, jež je zároveň jednodušší, protože se používají látky tělu vlastní a není zde tak riziko nežádoucích účinků po podání. V tomto směru jsem optimista a věřím, že se protilátky jednou budou pacientům skutečně podávat.

Jak by to vypadalo v praxi?

Existují dvě možnosti, první z nich se už dnes zkouší třeba v Rusku. Tam používají protilátkové léky na klíšťovou encefalitidu, jsou to ale pouze polyklonální látky. My bychom používali o několik tříd lepší monoklonální látky, které z 80 až 90 procent zamezí přenosu viru v případě okamžitého odhalení zakousnutí nakaženého klíštěte.

V čem spočívá druhá možnost?

Můžeme aktivně identifikovat pacienty v první fázi encefalitidy, která je obvykle charakteristická chřipkovými příznaky. Pokud pacient ví, že klíště měl, a po několika dnech se u něj objeví zvýšena teplota, či další chřipkovité příznaky, může se nechat vyšetřit. Pokud nákazu zjistíme, podáme mu protilátky, které by měly zabránit tomu, aby se pacient dostal do druhé, neurologické fáze, nebo ji alespoň zmírnit.

Čím je encefalitida pro člověka zákeřná?

V našich podmínkách umírá na encefalitidu sice „jen“ necelé procento nakažených, ale až polovina z nich má dlouhodobé či trvalé následky, což se označuje jako postencefalitický syndrom. Objevit se může třes, problémy s koncentrací či spánkem ale i třeba psychiatrické problémy. Budějovický primář infekčního oddělení Aleš Chrdle o encefalitidě říká, že je to „hnusná nemoc, která prakticky každému vezme minimálně několik měsíců kvalitního života.“

Kolik procent klíšťat je nakažených boreliózou či encefalitidou?

U encefalitidy je proinfikovanost pod jedno procento, ale může se to lišit podle lokalit, právě v ohniscích nákazy může být procento vyšší. V případě boreliózy je to podstatně více, místy až ke třiceti procentům.

Máme po přisátí infikovaného klíštěte automaticky smůlu nebo máme čas ho ještě sundat bez následků?

Když se podíváme na encefalitidu, dochází k přenosu viru záhy po přisátí, protože je přítomný ve slinách. Pak už je to jen otázka času, kolik dokáže klíště dopravit slin do rány a kolik viru se tam dostane. Borélie na druhou stranu nejsou hned ve slinách přítomné a nějakou dobu trvá, než se tam dostanou. Člověk má tak chvíli na to, aby mohl klíště odstranit. Pokud se to podaří do několika hodin, tak se riziko nákazy výrazně sníží.

Jsou někteří jedinci náchylnější k nákaze?

Ano, s dalšími evropskými laboratořemi jsme zjistili, že některé geny skutečně předurčují některé jedince k vyšší šanci se klíšťovkou nakazit. Zároveň je u nich i riziko těžšího průběhu nákazy, stejně jako u seniorů. Hodně také záleží na imunitě. Liší se také samotné viry, některé mohou kvůli vyšší patogenitě působit vážnější komplikace.

Zatímco od komára ucítíme štípnutí, po přisátí klíštěte nic necítíme. Jak je to možné?

Sliny obsahují koktejl různých látek, které upravují mikroprostředí ranky. Mohou působit právě jako lokální anestetika nebo brání srážení krve. Umí také zablokovat imunitní systém v okolí přisátí, ale také vpravit do těla látky usnadňující přenos patogenu. Právě anestetika způsobí, že o přisátí ani nevíme. Všechno to ale souvisí s životní strategií klíštěte. Aby se pořádně napilo, potřebuje na hostiteli sát poměrně dlouho a není v jeho zájmu, aby bylo rozpoznané a odstraněné.

Máte osvědčený recept, jak ho z kůže vyndat?

Klíště nemusíme nijak točit, nemá na sobě žádný závit. (směje se) Lepší je ho vyviklat, protože na ústrojí, kterým se v ráně uchytí, má zpětné háčky. Na jeho vyndání existují také různé pinzety nebo speciální kartičky. Rozhodně bych ale nedoporučoval různé oleje nebo masti, pod nimi se může klíště udusit a následně do rány vyzvrátí obsah svých střev. V takovém případě hrozí vyšší riziko nákazy.

Daniel Růžek (nar. 1981)

vystudoval magisterský obor Klinická biologie na  Biologické fakultě a  doktorský obor Molekulární a  buněčná biologie a  genetika na  Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V letech 2008–2009 absolvoval postdoktorandský pobyt na Oddělení virologie a imunologie Texaského biomedicínského výzkumného institutu v  San Antoniu v  USA. Habilitován byl v  oboru Lékařská mikrobiologie na Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové a v roce 2021 byl jmenován univerzitním profesorem. Působí v Parazitologickém ústavu Biologického centra Akademie věd ČR, na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství. Byl též hostujícím profesorem virologie na Jamagučijské univerzitě v Japonsku. Odborně se zaměřuje na výzkum virových nákaz, především klíšťové encefalitidy. Ve volném čase se věnuje cestování, amatérské mineralogii, zajímá se o Japonsko a architekturu a rekreačně sportuje (cyklistika, běh).