Baví mě z našeho pohledu bláznivé destinace, říká cestovatel Julius Lukeš Jr.
Ač má teprve lehce po třicítce, zatím poslední země, kterou navštívil, nese pořadové číslo 105. Cestovatelské zážitky počítá na tisíce. Už několik let se o ně dělí se čtenáři našeho časopisu, v říjnu vydává své bláznivé toulky světem i knižně. Čím se jeho debut liší od jiných cestopisů?
Kam sahá tvoje první vzpomínka na překročení naší státní hranice?
Když mi byly dva roky, stěhovali jsme se do Nizozemska. Z toho si ale pamatuju jenom kola a zvedací mosty. První hmatatelnější vzpomínka se vztahuje k roku 1994, kdy mě ve čtyřech letech rodiče vzali do Chorvatska. Tehdy se tam ještě střílelo a našim to přišlo jako dobrá příležitost užít si prázdné pláže. Na jedné z nich přistála kousek od nás helikoptéra, z níž vyskákali vojáci v plné polní. O tři roky později jsme se přestěhovali do Spojených států, kde jsem i chodil do školy, což byla taky velká jízda.
V dobrém, nebo ve zlém?
Přistěhovali jsme se do Los Angeles, kde chodíš do školy podle toho, v jaké čtvrti bydlíš. My jsme si mohli dovolit jenom jednu z chudších, takže jsem skončil ve škole, kde jsem byl vedle černochů a Mexičanů jediný běloch. Skoro celou první hodinu mluvila učitelka španělsky. A jako bílá ovce jsem se nevyhnul šikaně ze strany spolužáků. Přesto na tohle zajímavé a akční období vzpomínám v dobrém. Asi záleží na tom, jak si to člověk nastaví v hlavě.
Bylo to právě časté stěhování a nutnost sžívat se s jinými kulturami, co podnítilo tvoji touhu cestovat?
Stoprocentně, ten kočovný styl života jsem si naprosto zamiloval. V USA jsme toho hodně procestovali a vůbec mi nevadilo, že cestou spíme v autě nebo venku. Rodiče mě vedli k tomu, abych byl za všechno vděčný, což se později odrazilo na mém nízkonákladovém stylu cestování. Letěli jsme ale třeba i do Číny nebo Jižní Koreje. Tohle poznávání mě bavilo a po návratu, kdy jsem ještě studoval na gymnáziu, jsem díky tolerantním učitelům strávil minimálně měsíc z každého školního roku v cizině.
Zúčastnil ses někdy klasického zájezdu?
Organizovanému cestování jsme moc neholdovali, ale několik zájezdů jsem absolvoval. Jeden mi utkvěl v paměti víc než ostatní. Před patnácti lety jsme přestavěnou karosou bez záchodu, která měla uvnitř kóje po čtyřech, jeli z Česka až do Západní Sahary. Poprvé se autobus rozbil už v Plzni, naposledy vydechl při zpáteční cestě nad marockým Fesem. Cestovka nepatřila k seriózním, takže jsme se pak museli domů dostat poměrně složitě sami. Přesto nebo možná právě proto na tenhle zájezd vzpomínám nejraději.
